kaple sv. Cyrila a Metoděje Radhošť

Kamenný kříž před průčelím zvonice je nejstarší dochovanou památkou na Radhošti. Na vrcholu hory byl vztyčen roku 1805, aby nahradil mnohem starší kříž dřevěný. Původně stál doslova na vrcholu hory za kaplí, kde je dnes sousoší sv. Cyrila a Metoděje, ovšem „za kaplí“ je skutečně třeba dát do uvozovek, protože tehdy zde ještě kaple nebyla. Téměř celých sto let zde stál na vrcholu hory tento kamenný kříž zcela sám.

Každého pozornějšího návštěvníka zaujme, že poslední řádek textu nápisu na podstavci kříže je vtěsnán úplně vespod, jako když prvňáček píše úkol a natlačí písmenka až na dolní okraj stránky. Ne, není to proto, že by si dávný kamenický mistr text do kartuše špatně rozvrhl. Podstavec kříže byl původně dvakrát vyšší. Kříž byl ale povalen vichřicí a pádem se kámen zlomil vedví. Kdyby k takové události došlo dnes, byl by kříž zrestaurován do původní podoby, podstavec by byl nově vytesán a vše zabezpečeno tak, aby už k podobnému neštěstí nedošlo. Tehdy uvažovali jinak – úsporně: z rozbitého podstavce použili jen jeho zachovalejší – horní část, místo lomu zarovnali a kříž znovu sestavili. Tak došlo k tomu, že je nápis uříznut v polovině písmen. Nevíme už ani, zda a jak text pokračoval.

Řekl jsem, že dnes by nikdo kříž takto amatérsky neopravoval. Jak je možné, že tenkrát ano? Nezapadá to do obecných představ o době vlády „všemocné“ a bohaté církve. Pád kříže na vrcholu hory byl vlastně jakýmsi faux pas  (jak je možné, že všemohoucí Bůh neuchránil symbol víry, obraz svého Syna, jak to, že dovolil živlům ničit...). Neměla se církev snažit rychle napravit tento „Boží přehmat“? Místo toho je ale kříž zkrácen uprostřed textu oslavujícího Boha, jakoby na výsměch, že proti živlům, které tu prý kdysi uctívali pohané, tento křesťanský symbol nic nezmůže.

Možná však, že je vše jinak a tady – na Radhošti – je zcela jistě vše jinak. Zapomeňme na teorie, podle kterých církev na každém kopci a rozcestí stavěla kříže a sochy světců, aby přehlušila vzpomínky na dobu přírodních náboženství a upevnila svou moc a poslušnost prostého lidu... Tento kříž zde nenechala vztýčit církev, ale občan – měšťan pan Janík z Rožnova. (Jiný jeho kříž, mnohem zdobnější, jemnější kamenické práce stojí poblíž rožnovského kostela a také jemu se dodnes říká Janíkův.) Nezůstalo však jen u kříže, také iniciativa k výstavbě samotné kaple vzešla z lidu – z občanského spolku (tentokrát z druhé strany hory – z Frenštátu). Na návrh Zbyňka Fialy si tamní Občanská beseda demokraticky (hlasováním) schválila, že na Radhošti vybuduje kapli.

Církev naopak (a v celku logicky) neviděla smysl v takové stavbě a zvláště v její lokalizaci – na tehdy těžko přístupném vrcholu hory. Peníze na výstavbu kaple pocházejí se sbírek mezi lidmi, tedy ne z pobělohorských konfiskátů, ani z plateb za odpustky, ani z majetku obětí inkvizičních procesů, jak si možná ještě i dnes mnozí naivně představují.

Podobně byla financována zásadní rekonstrukce kaple v letech 1924-26, kdy získala stavba současnou podobu. Dochovala se např. informace o tom, že jedna občanka z Val. Meziříčí prodala svůj dům na náměstí a výtěžek věnovala právě na tuto opravu. Také zařízení kaple pochází z darů občanů i institucí, jak o tom dodnes svědčí nápisy např. na mramorovém oltáři, na vitrážových oknech, na zvonu ve zvonici, nebo třeba i na malých oltářních zvoncích (foto).

Známé bronzové sousoší věrozvěstů je taktéž darem, a to přímo jeho autora Čechoameričana Albína Poláška Matici Radhošťské (jejíž členové s vynucenou přestávkou v době budování socialismu o tuto kapli nezištně pečují už 110 let).

Většina drobných sakrálních památek, jako jsou kříže, kapličky, boží muka, které spoludotváří půvab české a moravské kulturní krajiny, vznikla z iniciativy a na náklady soukromých osob. Proč to všechno připomínám? Abychom si uvědomili, že jako dnes, tak i tenkrát zde žili lidé, kteří vnímali křesťanství jako dar, jako hodnotu; pro něž byl život podle evangelia jejich osobním a svobodným rozhodnutím vyplývajícím z vlastního poznání, z osobního zážitku „tušení souvislostí“.

Také v minulosti zde byli lidé, jejichž žité křesťanství nebylo v žádném rozporu s jejich občanstvím a s jejich vlasteneckým cítěním, ba naopak. Nikdo je do ničeho nenutil, přesto vykonali, co vykonali. Ke slávě Boží, pro radost lidí a k povznesení ducha národa. K témuž sloužila i obnovená, znovunalezená úcta k sv. Cyrilu a Metoději. Podobně uvažují i dnes jejich následovníci. Ve svém volném čase, zdarma a rádi pečují o toto místo, aby podle svých sil a možností přispěli nejen k uchování této kulturní památky, ale především k šíření a upevnění obecného povědomí o přínosu osobností sv. Cyrila a Metoděje pro celou naši zem.