Příběh skoro dušičkový
Jednoho sobotního rána pospíchám po hřebenové cestě z Pusteven na vrchol Radhoště, abych odemkl kapli, než začnou chodit návštěvníci. Cestou dostihnu skupinku lidí – převážně žen. Působí zde nepatřičným dojmem: společenský oděv, kytice květin v rukou. V 11 bude v kapli sloužena mše, ptám se proto jedné z žen, která nese velkou vázu, jestli ty květiny jsou na výzdobu kaple. Podívá se nechápavě. Víc se neptám – spěchám.
Odemykám vchod, připravuji kapli na mši i na příchod turistů. Otevřenými vraty zahlédnu tu podivnou skupinku lidí. Minuli kapli a teď postávají na okraji lesního porostu. Hlouček se zvolna rozrůstá o nově příchozí. Také do kaple přicházejí první návštěvníci – náhodní turisté i věřící, keři přišli záměrně na mši.
Je čas zvonit. Beru do ruky provaz a po prvních úderech radhošťského zvonu zahlédnu u vchodu do zvonice ženu, kterou jsem ráno cestou oslovil v domnění, že jde na mši. Čeká trpělivě, až dozvoním. Pak se konečně dovídám, proč jsou tady: před pár dny jí zemřel bratr. Nečekaně. Nedělali žádný pohřeb. Byl to sportovec, lyžař, měl rád Beskydy… Tak se s ním sem – do přírody - přišli rozloučit. Jsou zde i s jeho maminkou, přijdou kamarádi... Ona prý něco řekne, zapálí svíčky... Prý jestli by to nevadilo - oni pak zase vše uklidí.
Projevuji soustrast a vysvětluji, že já nejsem z CHKO. Nemohu jim nic povolit ani zakázat - je to na nich. Hlavně, aby od těch svíček nechytil les.
Paní zavádí řeč na to zvonění. Dovtípil jsem se. Vysvětluji, že teď bude mše, po ní budu zvonit k polednímu Anděl Páně, ale potom – jestli si to přeje - mohu zazvonit „hranu“, jak bývá zvykem, když někdo zemře. Paní to evidentně potěšilo: Dobře - tak my počkáme, až zazvoníte, pak hned začneme. Opakuje scénář: „Já něco řeknu, zapálíme svíčky - my bychom je pak i s květinami donesli do kaple, jestli můžeme.“
Začíná mše. Z hloučku na kraji lesa se jí neúčastní nikdo. Později zvoním za zemřelého, jak jsem slíbil, a dál už se věnuji příchozím turistům. Na kraji lesa zatím probíhá podivný soukromý obřad - tryzna za zemřelého. Po nějaké době přicházejí všichni průvodem do kaple. Nesou zapálené hřbitovní svíčky, květiny, procházejí mezi turisty. Připadám si, jako bych se připletl k natáčení nějakého filmu – tak podivně, absurdně to vše působí. Kladou svíčky i květiny na první oltářní stupeň, doprostřed staví vázu s velkou kyticí slunečnic. Jedna mladá žena se osmělí položit rudou růži přímo na obětní stůl. Odcházejí mlčky, jen jejich mluvčí znovu děkuje a ptá se, co jsou dlužni za to zvonění - samozřejmě nic. Rozhlíží se po kapli, až uvidí ve zdi pokladničku. „Tak já aspoň ..." - vsune do ní nějakou bankovku.
Den pokračuje. Turisté se nechávají strhnout hořícími svíčkami před oltářem. Ptají se, jestli je tu neprodáváme - chtěli by taky „za někoho zapálit svíčku“.
Služba v radhošťské kapli přináší nejrůznější zážitky. Tento patří k těm nejsilnějším. Jak se to stane, říkám si, že lidé, kteří se snad ani neumí pokřižovat, které nenapadne sundat čepici při vstupu do kaple, mají potřebu „za někoho zapálit svíčku“?
Člověk se prý stal člověkem, když začal pohřbívat své mrtvé. Dnes jsou často pohřby bez obřadu, zredukovány na pouhou kremaci. Přesto jsou každoročně před svátkem dušiček ve všech prodejnách regály plné hřbitovních svící. Na našich hřbitovech pak potkáváme lidi podobné těm z Radhoště. Modlit se dávno zapomněli (pokud to vůbec uměli), ale touha něco udělat pro své mrtvé („něco říct, zapálit svíčky“) ta zůstala. A často kvůli té zapálené svíci na hrobě cestují mnoho kilometrů. Jak je to vlastně s tou pověstnou sekularizací naší společnosti? Ti lidé sami sebe nepovažují za věřící, ale nejsou ani nevěřící. Nevěřící člověk se takto nechová.
Proč navzdory převládajícímu materialismu, proklamované racionalitě, mají lidé potřebu pro své zemřelé něco udělat, něco za ně obětovat. Vždyť co jiného než oběť jsou květiny, které necháváme na hrobě s vědomím, že je ráno sežehne mráz, a svíčky, které tam budou hořet celou noc - jen tak.
