kaple sv. Cyrila a Metoděje Radhošť

Někdy v roce 2013 se na nástěnce ve zvonici kaple objevil text modlitby, a to modlitby tak trochu jiné, než jsme zvyklí.  Lidé se u těch veršů zastavují, usmívají, vzájemně se na ten text upozorňují, fotí si to povídání na mobily… Modlitba, připisovaná sv. Tomáši Morovi, se jim evidentně líbí…

Ten text kdosi zanechal ve zvonici ve dvou exemplářích, tak jsem jeden z nich přišpendlil na dveře sakristie, a protože mi jako památka na pouť do Říma zůstala pohlednice papeže Františka, pověsil jsem ji k textu té staré a přece moderně znějící modlitby.  Měl jsem pocit, že se k sobě hodí, že papež František a ta modlitba patří k sobě (a zdá se, že ani nikomu jinému to spojení nepřišlo nepatřičné, nikoho nepohoršilo, ačkoliv těmi dveřmi do sakristie kaple sv. Cyrila a Metoděje už prošlo mnoho kněží včetně kardinála Dominika Duky).

Nečekanou pointu tomuto mini příběhu přinesla jedna zpráva z vatikánského rozhlasu, která referuje o setkání papeže Františka se svými spolupracovníky z římské kurie. Papež k nim měl řeč a zřejmě jinou, než tito vysocí vatikánští úředníci čekali. Papež je varoval před nebezpečím upadnutí do některé z nebezpečných „ nemocí“.

Jako první jmenoval nemoc domnělé nezastupitelnosti. Tato nemoc pochází z patologie moci, z „komplexu vyvolených“ a jako léčbu doporučil papež návštěvu hřbitova, kde je množství těch, kteří možná také touto nemocí trpěli. Mezi dalšími nemocemi jmenoval František „nemoc pietních tváří“, jak nazval pózu nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně a arogantně. „Neztrácejme onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií, jež nás činí lidmi oblíbenými i ve svízelných situacích. Je dobré často recitovat modlitbu sv. Tomáše Mora. Denně se ji modlím a dělá mi dobře“, řekl papež František.

Té kritické a varovné řeči k úředníkům kurie si všimli i novináři. Byla mimo jiné rozebrána v Katolickém týdeníku, vyjádřil se k ní na svých webových stránkách kardinál Vlk… Papežovy poznámky o modlitbě sv. Tomáše Mora, jako prevenci „nemoci pietních tváří“ si však (zdá se) nevšiml nikdo.

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jed.
Dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mě s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás,
ať se hříchem nevyděsím, a napravit jej umím včas.

Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně své pošetilé, malé „já“.

Dej mi, prosím, humor, Pane, a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.

Tomáš More byl anglický politik, kancléř a osobní přítel krále Anglie Jindřicha VIII. Dodnes je považován za jednoho z největších vzdělanců své doby. Byl svatořečen a je prý patronem politiků a právníků. Zřejmě jako jejich vzor a příklad, protože jeho vlastnosti nejsou v těchto profesích zcela běžné: byl na vrcholu své kariéry, když se ocitl před osudovou volbou: zachovat věrnost králi, nebo svému svědomí? Tomáš Mor dal přednost svědomí…

Mor nesouhlasil s osobním životem svého přítele a krále Jindřicha, VIII. a odmítl se pružně přizpůsobit nové politické situaci. Když parlament uzákonil následnické právo pro potomky nelegitimní manželky krále, Tomáš More odmítl složit přísahu podle tohoto účelově vzniklého zákona a rezignoval na svou funkci. Byl zatčen a uvězněn v pevnosti Tower. V procesu, který prý nebyl řádný ani podle tehdejšího práva, byl přes protesty světových osobností odsouzen k smrti. Král rozsudek, který měl být vykonán obzvlášť trýznivým způsobem, zmírnil, takže byl „pouze“ sťat.

Humor Tomáše Mora neopustil ani před popravou. Zesláblý dlouhým vězněním požádal před strmými schůdky na popraviště:  „Račte mi pomoci, abych se zdráv dostal nahoru, dolů to už půjde samo“.