Albín Polášek - autor cyrilometodějského sousoší
Zadáte-li si do internetového vyhledaveče heslo Albín Polášek, možná vás zaskočí, že většina
odkazů bude v angličtině a bude vás směrovat na zahraniční weby. Je to tím, že tento zvláště na Valašsku známý sochař, tvůrce populárního Radegasta a bronzového sousoší Cyrila a Metoděje patřil mezi nejslavnější sochaře Ameriky.
Pani Hana Juračáková (sestra předsedy Matice radhošťské Drahomíra Strnadla) pěkně popisuje životní příběh Čechoameričana Albína Poláška v článku Každý je sám svého štěstí strůjcem:
Každý týden se vydávají na Radhošť davy lidí. A stejně tak tomu bylo 5. července 1931. Před osmdesáti lety bylo ráno velmi pochmurné, vrcholky hor byly zahaleny mlhou, a přesto se valil od Frenštátu nekonečný proud lidí hrnoucí se k Radhošti. Americký sochař, ale frenštátský rodák, se chystal odevzdat svým krajanům dar: sochu pohanského boha Radegasta a sousoší sv. Cyrily a Metoděje.
V září 1930 byly sochy odlity v pražské slévárně a sochař Albín Polášek sám vybral místo pro jejich umístění. Už instalace soch byla senzací a sešlo se k ní velké množství lidí. Kromě nákladního automobilu vypomáhalo spřežení deseti koní. Všechno hradil Albín Polášek. Kdosi se tenkrát Albína zeptal: nač tolik námahy a výloh? Lidé to stejně neocení. „Až vy ani já tady nebudeme, ty sochy tady budou stát stále. A jestli tu sem a tam zavítá poutník, který porozumí jejich poselství, bude to odměnou pro klid mé duše“, odpověděl.
Před osmdesáti lety byla slavnost odhalení pomníků skutečně velkolepá. Dokonce bylo sníženo i jízdné vlakem. Ve Frenštátě vyhrávaly kapely už celou noc před tím a lidé tancovali až do samého rána. A potom se všichni spolu s poutníky ze všech končin naší vlasti vydali na Radhošť.
Nejdříve byla odhalena za hlaholu sokolského pěveckého sboru ze Vsetína, a po slavnostním projevu profesora Aloise Zbavitele, socha Radegasta. Potom se všichni odebrali ke kapli, před níž spadly roušky i ze sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Posvětil je olomoucký biskup Jan Stavěl. Jménem Československa poděkoval za velkorysý dar, senátor Fišer a odevzdal Albínu Poláškovi nejvyšší státní vyznamenání – diplom Národní rady Československé. I když byl sochař Polášek v tom čase už majitelem mnoha cen a medailí na americkém kontinentu, byl nositelem řádu Bílého lva, který dostal za sochu Wilsona, jež byla odhalena v roce 1928 před Wilsonovým nádražím v Praze, tato pocta ho dojala.
V následujících dnech se zdálo, že procesí turistů – obdivovatelů Poláškova díla nemají konce. Radhošť dokonce navštívili i někteří američtí Albínovi přátelé. Jeden z nich prohlásil: „Teprve teď, když vidím kraj, ve kterém se Albín narodil a kde strávil dětství, dovedu pochopit, proč mu tolik záleželo na tom, aby vztyčil sochu Radegasta a věrozvěstů právě na této hoře. Vzpomínky na vznešenou krásu hor a půvabných údolí, které choval ve svém srdci, mu byly nepřekonatelnou inspirací. A prostý život, plný těžké práce, který tu prožil v klínu přírody, mu dodal sil, aby mohl svůj sen uskutečnit“.
Albín Polášek byl v Americe uznávaným sochařem. Narodil se ve Frenštátě pod Radhoštěm v roce 1879 v početné rodině. Odmalička byl neobyčejně zručný, brzy začal malovat a hned své kreslené představy vyřezával do dřeva. Přes všechny umělecké sklony ho nechali rodiče vyučit koželuhem. Řemeslo mu však nevonělo, zkoušel sedlařinu a čalounictví. Ale ani to nebylo ono. Po poradě s matkou odešel do Vídně. Po první prohlídce umělecké galerie své ambice zpochybnil.To nikdy nedokáže. Raději zůstane u koní. A pokračoval v sedlařině, ale stále nespokojen. Střídal řezbářské mistry. Už patřil k vynikajícím mistrům, když ho zastihla zpráva, že Frenštát navštívili jeho dva bratři – oba faráři v Americe.
V roce 1901 se rozjel s bratrem Robertem za oceán. Po připlutí na americký kontinent mu řekl bratr: „Tak se ještě jednou podívej na moře, které tě dělí od domova. Už si sotva vyděláš na zpáteční cestu“!
Po třech zcela neúspěšných měsících vstoupil do továrny na oltáře a za čas patřil k vyhledávaným řezbářům. Ač hmotně zajištěn, nebyl spokojen, toužil po akademickém vzdělání. Poslal své návrhy do umělecké Akademie ve Philadelphii a byl přijat. Nastoupil do druhého semestru sochařského oddělení Akademie krásných umění k profesoru Graflymu. Přijetím Albína Poláška na Akademii začala neuvěřitelná umělecká kariéra jednoho drobného mladíka s tělesnou vadou a jiskrnýma očima. Brzy po jeho přijetí na Akademii prohlásil o něm profesor Grafly: „Tohle je pan Polášek, který za krátký čas udělal největší pokrok, jaký jsem kdy viděl!“
Polášek absolvuje několik stipendijních cest Evropou, žasne nad uměleckými poklady všech evropských měst. Za sochu „Člověk tvůrce sám sebe vytesává ze skály“ získává stipendijní pobyt na Americké akademii v Římě. Po návratu z cest se usazuje už jako renomovaný sochař v New Yorku. Jeho práce na portrétech se stávají záhy proslulými. „Portrét, to není jenom přesná kopie modelu, je to umělcova interpretace jeho charakteru“, říkával Albín. Uznával a uplatňoval ve své tvorbě klasické umění a dostával se do sporu s modernou, jež přestávala uznávat tradiční zásady klasicismu.
Přišla první světová válka – Polášek podporoval jako věrný vlastenec odboj proti monarchii. V jeho prospěch vytvořil medaili s titulem Svoboda – život národa. V té době se stal vedoucím sochařského oddělní na Art Institutu v Chicagu. Tam také uvítal malíře Alfonse Muchu, který v Art institutu vystavil projekt Slovanské epopeje.
Proroctví jeho bratra, že si sotva vydělá na zpáteční cestu, se nenaplnilo. Naopak, cestu přes oceán vykonal Polášek mnohokrát. Procestoval celou Evropu s cílem seznámit se s jejím uměním. Navštěvoval i rodnou zem a Frenštát. Tam se vracel nejčastěji. Jednou tam zakoupil místo, které bylo plné vzpomínek na jeho dětství. Říkal, že mu patří nejdražší kus země na světě.
V roce 1938 vyjádřil Albín Polášek vůli hájit vlast dalším darem – tentokrát přímo svému rodnému městu. 28. srpna byla před chlapeckou měšťanskou školou odhalena za autorovy přítomnosti socha Boj o život – člověk vlastníma rukama rdousí vlka. Během války byla socha uschována před nacisty a po válce opět odhalena.
V tragickém roce 1939 je Albínu Poláškovi šedesát let. Ve své nové vlasti je oslavován. Získává ceny a vyznamenání. Dostává se mu i takových uznání pro umělce v Americe nenarozených, jakých se zatím dostalo jen málokomu. Ale Polášek je duchem stále doma a připravuje pro Frenštát další dar. Pomník obětem druhé světové války. Jeho základní kámen byl položen na Horečkách při jeho první poválečné a bohužel i poslední návštěvě ve Frenštátě v roce 1947. Současně také projednával s místními radními uskutečnění svého snu – postavit na zakoupeném místě dům pro odpočinek ve stáří s velikánskou zahradou, v níž by byly instalovány jeho sochy. Bohužel k ukustečnění takového snu nedošlo. Vše zhatil rok 1948.
V roce 1949 uskutečňuje Albín Polášek v městě Winter Parku na Floridě svůj frenštátský sen. I když je Florida rovinatý stát a její nejvýše položená místa nedosahují ani sto metrů, jsou pro něho miniaturní náhradou za milované Beskydy.
Záchvat mrtvice jej zbavuje možnosti cestování. V sedmdesáti letech se poprvé žení se svou dlouholetou žačkou Ruth Serwoodovou a s její pomocí, ochrnut na půl těla, začíná malovat.
Od 20. Května 1965 odpočívá Polášek Albín na své zahradě pod palmami, které mu nahrazují šumění beskydských smrků. Svou rezidenci na břehu jezera Osceola věnoval městu Winter Parku. Je paradoxem, že tento umělec, i když žil a tvořil v Americe, byl tak bytostně spjat se svou rodnou zemí. A jeho největší touha, věnovat své dílo rodnému městu, se mu – jak říkával – díky nepochopení jeho krajanů nevyplnila.
Jeho díla jsou umístěna na mnoha místech v Americe. Byl jí také obdivován. Jeho dlouhý život byl velmi dramatický a snad tento článek bude připomínkou pro poutníky, kteří půjdou okolo Radegasta ke sv. Cyrilovi a Metodějovi na Radhošti. Vždyť tam hlídají a opatrují naši památnou horu už osmdesát let!
Tolik článek paní Juráčkové z 25.6.2011 Některé další její články si můžete přečíst ZDE
(Doporučuji zvláště článek Úředně mrtvý vypovídá.)
