kaple sv. Cyrila a Metoděje Radhošť

Státní svátek 28. říjen a s ním spojené slavnostní ceremonie ve Vladislavském sále a předtím u Národního památníku na Vítkově. Hradní stráž, parádní uniformy, historické bojové zástavy a prapory, vojenská hudba, famfáry… Tradičně „nemůže“ chybět husitský chorál Kdož sú Boží bojovníci.

Oslava vzniku moderního, demokratického a sekulárního státu na pozadí monumentální sochy militantního náboženského fanatika Jana Žižky působí poněkud podivně. Husitská bojová píseň Kdož sú Boží bojovníci tu absurdní scénu už jen završuje.

Vím, mnozí dodnes považují husitskou dobu za nejslavnější období našich dějin. Některým lidem asi dělá dobře, že kdysi v historii se „nás“ Evropa bála. No myslím, že není na co být pyšný. Husité a také jejich dnešní zastánci a obdivovatelé by asi jen těžce hledali odpověď na otázku, podle kterého ze známých bodů Desatera tito „Boží bojovníci“ postupovali. 

Bohužel i dnes zná svět pojem „svatá válka“ i dnes řádí „boží bojovníci“, kteří jako kdysi Husité ve jménu své „jedině správné“ ideologie vraždí nevinné a ničí před očima bezmocného světa kulturní památky. Unesco tomu řádění jen bezmocně přihlíží - jako ostatně celá OSN.

Nedivme se tedy, že ani proti Husitům tehdejší Evropa mnoho nezmohla a nebylo to jen kvůli geniálnímu vojevůdci Žižkovi. S militantními náboženskými fanatiky se prostě špatně vyjednává i bojuje - to platilo v době před 600 lety, stejně jako dnes.

Jeden zásadní rozdíl zde ale je: kdykoliv se křesťané uchýlili k násilí, bylo to v rozporu s učením a příkladem jejich zakladatele – což v případě muslimů platí přesně naopak.

Přesně před měsícem jsme slavili jiný státní svátek - Den české státnosti. Patronem naší země je a zůstává kníže sv. Václav a pozoruhodné je, že právě v této naší nepříliš zbožné době byl jeho svátek povýšen na svátek státní. Obraz vojevůdce Jan Žižky se naproti tomu vytratil jak z našich bankovek, tak i z povědomí. Nemáme potřebu oslavovat jeho svátek. Není co. Nicméně i tato – mírně řečeno - kontroverzní postava patří do našich dějin, ovšem připomínat a spojovat si husitství s oslavou vzniku našeho státu, je zvyk skutečně zvláštní.

Ano, mnozí křesťané (a nejen husité) válčili ve válkách spravedlivých i nespravedlivých, obranných i dobyvačných a někteří vojáci jsou dokonce ctění jako světci. Nedá se však přehlédnout, že ne pro své vojenské úspěchy, pro vojenskou strategii a dobytá území, ale ze zcela jiných důvodů byli povýšeni ke cti oltáře. Jako třeba římský voják sv. Martin - pro své milosrdenství k chudým. (Svátek tohoto populárního světce si připomeneme příští měsíc.)

Srovnejme éru husitství se stylem působení sv. Cyrila a Metoděje o 500 let dříve. Jejich pojetí evangelizace bylo vpravdě revoluční a předběhlo dobu. Dokázali však před církví své názory obhájit a k šíření „své pravdy“ nepotřebovali palcát.

Tedy stejně, jako IS nebo Al-Káida nejsou božími bojovníky, nebyli jimi ani Husité. Za Boží věc však bojovali světci známí i neznámí a mnohdy při tom prolévali a dosud prolévají krev. Ovšem krev vlastní, ne cizí.

Touto svou poznámkou ke „kulisám“ oslav našeho státního svátku jsem nechtěl a ani nemohl znevážit osobu mistra Jana Husa. Už proto ne, že Hus neměl se zmiňovanou bojovou písní, s Žižkou a dokonce ani s husitstvím nic společného, ani ten kalich ve znaku ne.