Bratři ze Soluně
Historik J. Středovský (1679-1713) v díle Sacrae Moraviae historia sice barvitě líčí příchod Konstantina a Metoděje na Radhošť a to právě v průběhu jakési pohanské slavnosti, je ale málo pravděpodobné, že by tito naši věrozvěstové na Radhošti skutečně stanuli. Nicméně existuje domněnka, podle níž nejen název hory Radhošť, ale i názvy dalších míst v okolí (Kněhyně, Tanečnice) naznačují, že se kdysi v těchto místech skutečně odehrávaly pohanské obřady. Ke střetu křesťanství s pohanstvím zde tedy jistě došlo a s pohanskými zvyky byli konfrontováni i Cyril s Metodějem, byť na jiných kultovních místech tehdejší Moravy.
Tento střet kultur vyjádřil i valašský rodák Čechoameričan Albín Polášek svými známými díly - sochou Radegasta a sousoším věrozvěstů. Když autor daroval roku 1931 sousoší Matici Radhošťské, sám určil místo, kde bude jeho dílo stát, vždyť pro toto konkrétní místo, pro tuto přírodní scenérii ho tvořil.
Polášek i všichni ostatní umělci zpodobňují svaté Cyrila a Metoděje jako nerozlučnou dvojici. Ve skutečnosti větší část moravské mise (863 - 885) prožil Metoděj na Moravě sám. Jeho mladší bratr filozof Konstantin (Cyril) zemřel při návštěvě Říma roku 869, rok poté, co zde před papežem triumfálně obhájili své novátorské pojetí misijní práce na Moravě, spočívající především v užívání staroslověnštiny jako liturgického jazyka. Metoděj pak uposlechl přání svého umírajícího bratra a vrátil se na Moravu, aby již jako arcibiskup pokračoval v započatém díle (viz výjev vitráže levého okna v presbytáři kaple). Zatímco původní hrob sv. Cyrila můžeme vidět v Římě v kryptě baziliky sv. Klimenta dodnes, místo pohřbu jeho bratra a našeho prvního biskupa sv. Metoděje (+885) neznáme. Životopisec sice zaznamenal, že byl pohřben „ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem Bohorodičky“, ovšem dnes už nikdo s určitostí neví, kde vůbec tento hlavní chrám stál.
Z Velkomoravské říše doslova nezůstal kámen na kameni. Výmluvné svědectví, čím vším si musela tato země ještě projít.
Bratři pocházeli z řecké Soluně, kde existovala církevní obec již v době apoštolské. (Listy apoštola Pavla Soluňským). Přišli k nám však až z Cařihradu (dnešní Istanbul). Stěží si umíme představit náročnost tehdejšího cestování jak pro moravské poselstvo – vyslance knížete Rostislava, tak pro misionáře, kteří opustili vše, co poskytoval život v tomto městě, které bylo politickým i kulturním centrem říše. Opustili své příbuzné a přátele, všechny vymoženosti tehdejší civilizace a především opustili vlastní představy o svém životě. Vydali se na nejistou cestu k nevzdělanému a neznámému národu. Oba zemřeli mimo svou vlast, jako až podnes umírají jejich následovníci (salesián Vincenc Janda, rodák z Trojanovic, zemřel r. 1982 jako misionář v dalekém Ekvádoru - viz pamětní deska u vchodu do kaple).
Oba bratři navzdory svému významnému společenskému postavení, mimořádnému vzdělání a schopnostem toužili po životě v tichu kláštera. Místo toho nejen že přijali misijní poslání, ale zmocnili se tohoto úkolu tak, že zásadním způsobem zasáhli do vývoje velké části Evropy a trvale se zapsali do její historie. Stýkali se s vladaři a papeži, cestovali mezi Cařihradem, Moravou a Římem, strádali na cestách, čelili nepochopení a intrikám. Konstantin trpěl dlouho-dobou nemocí, Metoděj byl dva a půl roku vězněn…
Význam jejich mise s časem neupadá, ale naopak je stále a znovu připomínán a vyzdvihován. Jako první ocenila velikost díla obou bratří církev – jako světce je ctí církev katolická i pravoslavná. O mnoho století později v době národního obrození se chopili cyrilometodějského odkazu i naši buditelé, a to s důrazem na slovanskou vzájemnost (viz nápis nad vchodem do kaple – „Milujte se, Slované…“). Cyrilometodějské dílo se v té době také stalo argumentem pro obhajobu rovnoprávnosti a důstojnosti českého jazyka s odváním na to, že staroslověnštině byla udělena mimořádná výsada stát se jazykem liturgickým (bohoslužebným). Staroslověnština byla jedním z prvních a na dlouhou dobu posledním jazykem, do kterého byla přeložena Bible. (Ostatně již jen jejich překlad Bible byl výkon obdivuhodný jak rychlostí, tak kvalitou.)
Sv. Cyril je patrně autorem předmluvy (Proglas) k jejich překladu evangelia. Zaznívají zde slova plná moudrosti:
„…Slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo – od Boha přišlo. Slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha….
Vždyť ústa, jež necítí sladkost, činí, že člověk je jak kámen. Víc však ještě duše knih zbavena zdá se být člověku mrtva…
Nahé jsou všechny národy bez knih. A nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší…“
Je třeba si uvědomit, že tato báseň vznikla na samém úsvitu našich dějin, sto let před první známou písemnou zmínkou o existenci Prahy (Ibráhím ibn Jákúb).
Roku 1985 prohlásil papež Jan Pavel II. encyklikou Slavorum Apostoli oba bratry spolupatrony Evropy. Jako poslední ocenil význam jejich díla i náš stát, když
byl 5. červenec prohlášen státním svátkem a v roce 2011 byla za účasti předsedkyně Poslanecké sněmovny umístěna ke hrobu sv. Cyrila pamětní deska.
Cyril a Metoděj tedy nejsou „obyčejní svatí“, kteří mohou být lidem mimo církev lhostejní. Ani komunistický režim nedokázal jejich význam zcela popřít a jejich svátek byl v kalendáři označen jako „památný den“. V hodnocení jejich života a díla totiž panuje mezi církví a historiky mimořádná shoda.
Jejich výjimečnost nespočívala v tom, že šířili křesťanství, ale ve způsobu, jakým tak činili.
