Jdi na obsah Jdi na menu
 


Masopust

3. 2. 2018

Období od Nového roku (respektive od Tří králů) bylo a je doposud tradiční dobou plesů a tanečních zábav. Toto období tance a obecného veselí končí (odtud lidový termín „končiny“) tzv. popeleční středou, kterou začíná pro křesťany období čtyřicetidenního postu před Velikonocemi. (Ve skutečnosti je to 46 dnů, protože neděle se do postu nezapočítávají.)

 

V minulosti by bylo nemyslitelné pořádat v postní době taneční nebo jiné zábavy nebo svatby. Proto se poslední sobotu před popeleční středou pořádaly, a někde doposud pořádají, poslední plesy sezóny – „končiny“. Lidé kdysi, vědomi si toho, že na dlouhou dobu budou mít veřejné veselí zapovězené, prožívali poslední dny před dlouhou postní dobou obzvlášť bujaře, jakoby si chtěli to následující období odříkání vynahradit. Samotný výraz „masopust“ značí „půst od masa“. Ne snad, že by se při masopustních radovánkách maso nejedlo (to spíše naopak) ale že v následujících dnech pro křesťany půst od masa začíná. Výklad našeho slova maso-pust (půst od masa) a převzatého slova karne-val (dát maso pryč, dát masu vale) je tedy stejný.
V roce 2018 připadne začátek postní doby (popeleční středa) na 14. února. Tam kde se dodržují folklorní tradice, by se tedy v úterý třináctého mělo konat tzv. "pochovávání basy"  - průvod s maškarami a zpěvem, kdy je symbolicky pohřbena basa jako důkaz skončeného tanečního veselí. Při tomto "smutečním" obřadu se čtou různé vtipné proslovy s narážkami na místní spoluobčany. 

Již následující den je zcela jiný. Věřící si při obřadu v kostele nechají popelem ze spálených loňských jívových ratolestí vyznačit na čele znamení kříže - jako symbol pokání a jako vědomé přijetí skutečnosti, že jsme pouhý prach a v prach země se po smrti zase navrátíme. 

 

Cyklus církevního roku tak přinášel střídající se a opakující období veselí i ztišení a usebrání, období radostného očekávání i postu a odříkání, dny práce i dny odpočinku, dny všední i sváteční. Ke každému takovému období se vztahovaly lidové zvyky a obyčeje, coby vzdálená ozvěna dob pohanských. Jejich skutečný, původně snad i magický význam je už povětšinou zapomenut a dnes těmto tradicím, tam kde jsou ještě dodržovány, přihlížíme jako jistému druhu umění, jako folkloru, jako lidovému divadlu.