"Tak nám zabili Ferdinanda..."
Že se před sto lety stal sarajevský atentát důvodem (spíše záminkou) pro vznik války, je obecně známým faktem. Stejně tak i to, že konflikt se záhy rozrostl tak, že válka dostala poprvé v dějinách označení světová. Teprve později se k tomuto názvu muselo pro rozlišení připojit „první“, protože jako by jedna válka nestačila, do dvaceti let byla rozpoutaná druhá...
Většinou tu druhou a snad už poslední považujeme za strašnější z obou, kdežto tu starší, kdy se bojovalo „za císaře pána a jeho rodinu“, máme tendenci vnímat jako záležitost svým způsobem takřka romantickou. Možná je náš zkreslený pohled ovlivněn i Haškovým Švejkem, ale první světová válka, od jejíhož vzniku letos uplyne sto let, žádnou srandou nebyla. Snad v každé obci nalezneme pomníky padlých ve světových válkách. Můžeme se tak snadno přesvědčit, že počet našich obětí v této první světové válce výrazně převyšuje počet obětí té druhé.
V případě druhé světové války je nám všem jasné kdo byl agresor, v případě té první můžeme mít s určením nepřítele problém. Kdo, proti komu a především proč vlastně bojoval?
Pouze ty naše vojáky, kteří ať už po dobrovolném či nedobrovolném zajetí vstoupili do čs legií, oslavujeme jako hrdiny. Naproti tomu Čechy a Moravany, kteří padli v uniformě rakousko-uherské armády, nepovažujeme za hrdiny, ale pouze za oběti války. Co my víme - možná se těmto našim padlým nenaskytla vhodná příležitost k přeběhnutí, možná dříve, než se k tomu odhodlali, přišla smrt, možná neměli dost informací, aby správně vyhodnotili situaci... Možná ale, že „jen“ zůstali věrni své přísaze, svému císaři, svému státu, který jim byl domovem, a oni si neuměli představit, že by tomu mělo nebo mohlo být jinak. Ano, i oni tehdy padli za svou vlast.
Všichni vojáci této války měli své rodiny a jejich osudy ovlivňují ještě stále i životy naše: například manžel mé babičky se z války nevrátil, byl úředně prohlášen za mrtvého. Babička se podruhé provdala a z nového manželství se narodil i můj otec. Stejně i dědeček mojí manželky měl doma mladou ženu a malé děti, také on musel všechny opustit a odejít do války. On však válečné útrapy přežil (své vzpomínky na válečná léta později dokonce vlastnoručně zapsal). Vrátil se domů a měl se svou ženou ještě další děti a mezi tyto jeho poválečné děti patřila i matka mojí manželky. Naše děti jsou zde vlastně „díky“ válce, která vzplála před sto lety. Narodily se proto, že jedné jejich prababičce se manžel z bojišť světové války vrátil, druhé nikoliv… Naše rodina není jistě žádnou výjimkou, vždyť v této válce zahynulo téměř 20 miliónů lidí. 20 milionů rodin, které oplakávaly své mrtvé.
Na začátku této strašné války byl atentát na následníka rakousko-uherského trůnu. Stalo se přesně před sto lety. Zdá se to dávno?
V té době už řadu let stála tato radhošťská kaple a jistě mnozí z těch, kterým později tato válka tak krutě zasáhla do života, stáli kdysi na stejném místě, klečeli před stejným oltářem, obdivovali tytéž vitrážová okna jako my dnes.
Mysleme na to a vzpomeňme si na ně.
